O mně

 

Můžeme pouze tvořit

 

Základní charakteristikou mé tvorby je úzké prolnutí senzibility a spirituality. Je důležité ujasnit si a  pochopit různé druhy prožitků a jevů, které v myšlení otevírají přístup k vnímání a pochopení, že realita není žádným fixním stavem, něčím omezujícím, ale závisí na způsobu jakým je na ni nahlíženo.

Tato možnost rozvíjet se v oblastech, které dříve pouze tušíme, nebo o nich sníme je nahlížení z nadhledu. S odstupem času se stále více potvrzuje, jak důležité jsou prvotní myšlenky,které zasáhnou mysl a vryjí se svojí velikostí a silou.

Výtvarná tvorba je natolik spojena s vnitřní zkušeností a vjemy, že se stále silněji posuzuje z oblasti smyslových zážitků do oblasti duchovního vědomí.

Uvědomuji si, jak důležitou roli hraje způsob přijímání informací (např. ze snu).

Je třeba rozlišovat možnosti nejvyššího smyslu tvořící život z božského intelektu.

Mít něco v moci, náleží nejen člověku, kdežto bohům, „všem, bez rozdílu náleží všemohoucnost“. Má-li něco být v naší moci, pak to musí znamenat, že to konáme, aniž přitom otročíme osudu, nutnosti a náporu vášní.

Takové jednání se uskutečňuje na základě naší vůle, aniž by se přitom naším volním aktům stavělo cokoliv na odpor. Za tohoto předpokladu by pojem toho, že je něco v "naší moci "označoval za to, co podléhá vůli a co se děje nebo neděje natolik, nakolik to chceme.

Může to být právě klíčový pojem svobodné vůle.

Je nutné rozlišovat mezi tím, co je dobrovolné a tím, co je v naší moci. Dobrovolné je vše, co nekonáme z donucení. V naší moci, je ale něco navíc, co lze ještě vykonat. Existují však případy skutků, které jsou zdánlivě v naší moci, které však nekonáme.

 

Popis zápasu

Tvořit obrazy, které lákají svou hlubokou barevností a přebírající role základních barev jsou expresivní, někdy působí až depresivně, přesto ovládají kompozici obrazu.

Barevné varianty zvyšují ještě viditelnou hmotu barevného nánosu, zřetelné tahy špachtlí nechávají otevřené hranice mezi jednotlivými zónami, čímž dochází k jejich částečnému prolínání a vytváření nových a nečekaných kombinací.

I velikost barevných stop simuluje iluzi nekonečného barevného prostoru, která vstupuje jako barevná linka, náznak spirály, objektu či figuru.

Jak malíř stárne, jeho věci jsou opravdovější, méně senzační a stávají se otiskem jeho psychiky a hra barev má opět šanci před snahou po dokonalosti.

Myslím si, že existuje velké nedorozumění mezi malíři a diváky. Lidé hledají intelektuální význam formy v malování. Ale i skvělý obraz nemusí být o ničem z hmatatelného světa.

 

J.Bělohlávek 2019

 

Čím je dána ona cesta k abstrakci

 

Abstraktní malbu si chci představit jako přirozenost prvního počátku, kdy postupuji ke hledání prostoru a místa na plátně, na němž vznikne jakýsi chaos. Teprve, když už v představivosti existuje takový prostor, ať už je nebo teprve vzniká, snažím se do něho vnést přirozenost prvního počátku, jako na určité místo způsobem vržení barvy z hluboké propasti či z nějaké výšiny.

Právě tato představa abstraktního prostoru je vázaná na moji obrazotvornost. Je možné i úsilí o duchovní dotek s prvotním začátkem malby. Tuto cestu abstrakce naznačuji na místo a prostor vlastní smyslové skutečnosti a představivosti.

Může se jednat o duchovní cvičení metody abstrakce, jakožto redukci tělesa na plochu a z plochy na kresbu, nebo jen na body na plátně, kde prostorové vztahy již neexistují.

V myšlenkách si tuto tvorbu představuji tak, že každá barva zůstává taková jaká je, splývá s jinými částmi, ale přitom tvoří jednotu obrazu, natolik jak je to možné.

Je to představa průhledné koule, kde je vše obsaženo v pohybu nebo v klidu. Tuto představu vytvářím na smyslovém vnímatelném kosmu v rozpínání vlastní duše. Vše je korunováno prolomením vlastních hranic. Tím abstrakce neústí do prázdna, nýbrž na začátek malby.

V rovině abstraktní malby chci usilovat o „výhost“ místa, prostoru tvaru a zároveň času.

Nesmí to mít, nic naprosto smyslového, jde o fantazijní splynutí časoprostorových tvarů a přirozenosti prvního počátku tvorby, z které vycházejí nezformovaná nekonečná energie neexistujících forem a tvarů.

Některé výsledky prací mohou být negativní, protože myšlenkový výstup abstrakce vede k odstranění překážek intelektuálního chápání fantazijní představy.

 

Pak je možná lépe nic nedělat, mlčet a odejít.

Jiří Bělohlávek, 2010

 

Čas vnímání

 

Na abstraktním obraze, který vnímáme jako hotový, probíhají nesčetné změny, které nedokážeme již vnímat v běžném smyslu slova.

Jeho textura se rozvolňuje, barvy atakované světlem ztrácejí na intenzitě a mizejí.

Tyto změny pro nás nemají vlastní měřítko, jakoby se odehrávaly někde v mezičase lidského pozorování, nezbývá než se k těmto obrazům promyslet. Snad proto připadá lidem abstraktní umění nudné až nepochopitelné.

Než se propracuji k abstrakci, musím udělat stovky realistických studií. Uvědomit si, jak scestná je laická představa namalovat monochromní obraz nebo barevný klikyhák jako provokaci, je proto možné.

K abstrakci se dostáváme přes realitu, je to možná cesta, která vyžaduje odvahu a nemáme jistotu, že dosáhneme cíle. Odpoutání od reality je totiž nejen opojné, ale i nebezpečné.

Proto zamyšlení před obrazem je jedinou investicí, která si žádá čas.

Vše má vnitřní logiku.

 

Bělohlávek 2011

 

Vznik abstraktního obrazu

 

Ke vzniku velkého abstraktního obrazu je zapotřebí vynaložit značné síly a vyžaduje výjimečné napětí, které vede k fyzickému až psychickému vyčerpání.

Potom se málokterému malíři podaří zachovat rozvíjejícímu dílu sílu a napětí. Obraz má být nanesen svěžím působivým duchem, musí svědčit o nenucenosti a svobodě tvůrce, která se nedá jen tak vydobýt.

Potom je lépe některé obrazy zničit.

V programu nefigurativního malířství je forma pojetí abstrakce kresbou nebo malbou čáry, kterou přenáším pohyb na plátno. Vždy se musí o něco opírat a tím zastupovat odvrácení malířství od přírody.

Mé obrazy často vznikají z temnoty. Chápat sebe jako uzavírající kružnici základního schéma lidské existence s prožitkem času k uměleckému vývoji.

Taková odezva výroku, pro tvůrčího umělce ,,potřebuji přátele“ bohužel je tomu tak, že se umělci musí smířit s osaměním! V tomto vztahu se odráží složitý komplex významu jeho práce, která se adresuje nevědomky na vývoj tvůrčí síly.

Odpoutat se od tíhy dosáhnout lehkosti výchozího bodu. Některé motivy abstraktních obrazů jsou nesourodým výrazem touhy po osvobození z pozemských omezení, které navazují na transcendentní symboliku. I když to mohou jenom čáry, které jsou v životě obrazu tak důležité. Stanovit formu, barvu, která něco zastupuje.

 

Bělohlávek  2010

 

Kritika čisté abstrakce

 

Prozatím se lidská úsilí točí v ustavičném kruhu a znovu přicházejí k místu, kde už jednou byla, později snad může být z myšlenky, která nyní leží v prachu, vybudován abstraktní obraz.

Lidské úsilí se nemůže zbavit nejistoty a stále se vrací na totéž místo a jedině v tom nachází zdroj síly.

Porozumět určitému abstraktnímu dílu vytvořeném malířem, je možné srovnáním myšlenek, které vyslovil o svém obrazu, dokonce lépe, než si rozuměl on sám, protože svůj obraz dostatečně neurčil, a tak občas mluvil nebo i myslel proti svému vlastnímu záměru.

Abstrakce se nevyvíjí ve smyslu pokroku, nýbrž je úsilím o rozvíjení a vyjadřování stále týchž několika problémů, je samostatným, svobodným a zásadním bojem lidské existence s temnotou, jež v ní neustále propuká. A každé objasnění jen odkrývá nové propasti. Pak se totiž ukazuje, že v hmotě stvářené myšlenky, nemůže vykrystalizovat nic, co hmotnou podobu ještě nemá.

Duchovní budoucnosti lze odhalit pouze citem a často i jeho nejvzdálenější následovníci bloudí kolem ryze malířských prostředků jako je barva a tvar, kterou si sami nebyli sto ujasnit, a proto ani určit zvláštní obsah nadsmyslného vnímání obrazu a tím se pokusit zobrazit podstatu „ božství“.

Správné porozumění abstrakci, není jako lepší rozumění pouhým odmítnutím pochopeného, nýbrž pravým ponecháním v platnosti. Trvalé platnosti dosahujeme tehdy, je-li uvolněna její vlastní síla a je jí tak zjednána možnost podněcovat a působit.

Abstraktní tvorba se dotýká metafyziky o pojednání o nadsmyslovém jsoucnu, o jeho zkušenosti s nepřístupností všeho tázání, co je po smrti, nesmrtelnost duše, duše vůbec a její svoboda.

Podstatné pro tento pojem metafyziky je, že jejím předmětem je veškerenstvo jsoucna, proto je jeho hlavní součástí Bůh, svět, člověk.

Tvořit, nebo nově uchopit umělecké formy je konečným účelem tvoření v nadsmyslovém vnímání toho, co je v nás, nad námi a po nás – svoboda, nesmrtelnost, Bůh.

Myšlenka obrazu je vždy mimo plátno.

 

Bělohlávek 2012

 

 

O vymezování k rozpoznání abstraktních obrazů

 

Vydáme-li se proti proudu času, po stopách známého lokalizovaného a osobního

obrazu – vzpomínky, vztahujícího se k přítomnosti okamžiku, musíme obvykle vyvinout určité úsilí, kterým se vymaníme z činnosti, k níž nás naše vnímání naklání.

Tato činnost by nás tlačila do budoucnosti, zatímco my se musíme dostat zpět. V tomto smyslu naše abstraktní čáry a barevné skvrny, spíše obraz vytlačují.

Z určitého pohledu však přispívá k jeho přípravě. Nestačí totiž, že celkový soubor našich minulých obrazů pro nás zůstává přítomný, analogická představa k abstraktnímu vnímání musí ještě být mezi všemi možnými představami vybrána. Dokončené i rodící se obrazy tento výběr připravují, nebo přinejmenším vymezují výběr abstraktních obrazů, z nichž budeme vybírat.

Pokud i některé minulé obrazy vyústí do průniku čisté abstrakce, je nutné je přijmout.

Zjevují se tak de facto našemu vědomí. Měly by zůstat zahaleny přítomným stavem, ale z principu se posouvají do minulosti.

Ovšem právě proto, že zánik starých obrazů spočívá v jejich potlačení přítomným postojem, setkávají se ty minulé obrazy, které jsou díky své podobě schopné vložit se do přítomného postoje, s menšími překážkami než ostatní a bude-li pak některý z nich schopen tyto překážky zcela překonat, pak to bude obraz, který se přítomnému vnímání podobá.

 

 

Pevný bod ve vesmíru

 

Kde najít pevný bod ve vesmíru, který se s námi řítí neznámo kam?

Abstraktní obrazy se vysvětlují skrze sebe sama, vysvětlit obraz není možné.

S obrazem jsem úplně sám sebou, někdy se dostaví zoufalství, ale to je dobře, protože tato překážka mobilizuje nové síly.

Namalovat abstraktní obraz je rozhodující okamžik v tom, jestli ho vůbec dokončím při představě, dostavení pocitu o lživém stavu obrazu zdánlivě hotového obrazu, či stav zničeného obrazu.

Tady jsem dosáhl hranice svých možností nebo to může být poslední hotový obraz.

Tím mohu potvrdit správnost výchozího bodu.

Malovat znamená realizovat, protože barvy se zmocňují forem, kresby se dožadují barev. Některé abstrakce vznikají spontánně, není to zobrazení něčeho, ale něčím!

 

J. Bělohlávek 2010

 

Počátek mimosmyslového vnímání

 

Naše realita výtvarné tvorby, jako součást celé existence, je nekonečné velká.

Obsahuje všechny varianty děje našeho výtvarného projevu, který je z jistého úhlu pohledu vlastně jen pohybem po místech již stvořených.

Lidská bytost má ale k dispozici ještě další způsob vnímání, které má širokospektrální rozměr ve tvorbě abstrakce.

Elementární vazby ve výtvarném díle vedou přes vazby prožitků, přesněji řečeno přes vazby prožitků nezpracovaných, nepochopených a nepřijatých myšlenek, která nás odvádějí z přítomnosti. Dokud budeme pod vlivem nesvobody, není možné vědomě mimosmyslově vnímat a tvořit.

 

Základní omyl

 

Nicméně abstrahovaní určitých aspektů zkoumaného předmětu obrazu má nepochybně smysl. Jen si musíme být stále vědomi, že za prvé, na začátku byla abstrakce, a proto nikdy už není možno z toho, co z abstrakce vyplynulo, rekonstruovat to, co bylo před začátkem – zkušenost se sebou a skutečnost v její plnosti.

A za druhé, že i samotná abstrakce současně podléhá zkušenosti fixované v myšlenkách, může se nacházet v ontologickém omylu, protože myšlené a myšlenkově fixované je něco jiného než míněná věc (míněný obraz).

Každé přenášení něčeho na něco je nepřístupné. Potom veškerá logika z ní pocházející není nic jiného, že logika přenášená do prostoru a času.

 

J.Bělohlávek 2012